Technicky vzato, pokud se omítá fasáda nebo zídka, je důležité, aby nedocházelo k nerovnoměrnému a rychlému vysychání nanesené vrstvy materiálu. Vlivem vlhkosti a rozdílu teplot totiž dochází v omítce ke značnému pnutí, v jehož důsledku se tvoří praskliny, které mohou za určitých podmínek vést dokonce i k odtržení omítky od podkladu.

Je to vlastně logické, že působením slunce se povrch nanesené omítky rychle otepluje a v důsledku toho vysychá, zatímco vnitřek vrstvy omítky je stále mokrý. Vše umocňují ještě další faktory. Jako například nerovný nebo smíšený podklad u staršího zdiva, který vyúsťuje k nestejnoměrným tloušťkám vrstvy omítkového souvrství.

Velkou roli samozřejmě hraje konkrétní materiál. Značný rozdíl je mezi vápennými omítkami a cementovými. Cementové omítky mají rychlejší nárůst pevnosti a jsou náchylnější k popraskání, zatímco vápenná omítka (např. 2709 VÁPENNÁ OMÍTKA) je svou podstatou pružnější a hlavně rychleji propouští vlhkost (je více difúzně otevřenější).

Určitý kompromis pak nabízí vápenocementové omítky, které do určité míry kombinují vlastnosti jako pevnost cementu a pružnost vápna. Je jasné, že v současném stavebnictví, kdy čas hraje velkou roli a tlaky na rychlost jsou enormní, se hledají způsoby, jak se s touto problematikou vypořádat.

Jednou z relativně snadných cest je omítnutou venkovní zeď přikrýt geotextilií, která se bude po určitou dobu vlhčit (obvykle 3-5 dní). Tím se celý proces vysychání zpomalí a nedojde k rozpraskání omítky. Navíc vlhčená geotextilie není spojena s rizikem, že by mohlo dojít k vyplavení částic na povrchu omítky, na rozdíl od situace, kdy se vlhčí přímo omítka. Tento způsob je možné velmi často pozorovat u starších staveb a rekonstrukcí například starých plotových zdí.

Komplikacím lze předejít také tím, že se nejprve na zdivo nanese tzv. špric, kterým se srovná nasákavost podkladu a zvýší se tímto krokem i následná přídržnost omítky k podkladu. Následně po technologické pauze se špric navlhčí a natáhne se jádrová omítka. Tím se podaří nastavit velmi bezpečný základ, přičemž nebude vadit, když jádrová omítka při vyzrání částečně vypraská. Mimochodem stále obecně platí že 1 mm jádrové omítky zraje jeden den v závislosti na pojivu.

Jakmile je jádrová omítka vyzrálá, následuje aplikace finálního štuku (třeba i za dva měsíce v případě vápenných omítek), který všechny případné praskliny zatáhne a překryje. Vysychání štuku probíhá rovnoměrně, protože podklad z jádrové omítky odebírá stejnoměrně vlhkost. Ještě výhodnější postup je, když se finální štuk aplikuje ve dvou vrstvách, přičemž druhá vrstva se provede bezprostředně po zavadnutí a následně se pak zafilcuje. Je třeba ještě připomenout, že pokud se omítá staré cihelné zdivo a v exteriéru, je špric potřeba vždy!